V roce 2007 jsem spolu se studiem herectví na Pražské konzervatoři začala objevovat zákonnitosti divadla i v divadle Minor.Jako host v téměř neviditelné roli jsem si pomalu osahávala „velké divadlo pro děti“. Fascinovalo mě sledovat nadšené diváky a děti, které se setkávají s divadlem magickým, ne ušmudlaným, jaké jsem znala ze svého dětství z kulturních domů a „divadélek“ hraných pro celou školu v ve velké tělocvičně.

​

V roce 2008 jsem začala učit dramatickou výchovu a zjistila, že mě to těší. Začínala jsem v MŠ Beruška, pak v DDM Monet a na ZŠ Školní. A protože mi v učení bylo dobře, na 7 let jsem ještě přibrala výuku pohybu v Dětském divadelním studiu Prahy 5.

​

Během studia na konzervatoři se mi splnil divadelní sen, stát se členkou tanečně - pohybového souboru Veselé skoky, ve kterém jsem hrdě skákala několik let až do konce jeho působení. Zkušenosti jsem pak začala využívat jako choreografka v Městském divadle v Mostě, v Divadle Na Vinohradech,  v souboru Kašpar v Celetné, v Geisslers Hofcomoedianten a v Malém divadle  v Českých Budějovicích. Několik let jsem učila step, tančila folklor a argentinské tango. Z nich jsem v choreografiích čerpala nejvíc.

Ještě během studia jsem pár let hostovala v Divadle Na Vinohradech, v Divadle v Dlouhé a v Celetné.

​

V roce 2011 si mě našli Geisslers Hofcomoedianten, soubor, který se věnuje novým formám divadla, které vychází z barokních divadelních principů. Jsem tu jako stálá členka souboru dodnes a jsem tu moc ráda.

 

Od roku 2012 jsem několik let jezdila jako členka inkluzivního divadla Jiné jeviště s přáteli do Neratova v Orlických horách pracovat s lidmi s mentálním postižením. Vytvářeli jsme společně divadelní představení, která jsme hráli v rámci našeho festivalu Menteatrál.

​

V roce 2014 jsem začala studovala Učitelství I. stupně ZŠ na PedF UK, ale nebyla to pro mě správná cesta. Během studia jsem ale poznala Radka Marušáka, vedoucího Katedry výchovné dramatiky DAMU v Praze, který mě okouzlil svým pedagogickým i lidským přístupem a díky jeho seminářům jsem pochopila, co znamená dramatická výchova - že nejde o „nacvičování divadel na školní besídku“, ale o celostní rozvoj osobnosti člověka skrze nepřeberné množství divadelních postupů. Hraní divadla je jen jeden z nich.Odešla jsem tedy studovat Katedru výchovné dramatiky na DAMU. Dnes jsem tu jako interní pedagog a aktuálně zde dokončuji doktorské studium.

​

V rámci studia KVD jsem vytvořila koncepci vzdělávacích doprovodných programů k inscenacím divadla Minor, které ji převzalo a já tu dodnes působím jako divadelní lektorka a garantka programů pro školy. Své divadelně - lektorské zkušenosti jsem od roku 2014 začala sdílet na mezinárodních konferencích. A v roce 2015 jsem je v Minoru využila při tvorbě divadelní inscenace To byl jen vtip!, která využívá specifickou techniku divadla fórum.

​

V roce 2015 jsem začala hostovat ve Studiu DVA,  kde si dodnes užívám velké jeviště, milé kolegy i atmosféru celého divadla. 

​

Na podzim roku 2017 jsem odjela na dvouměsíční stáž na divadelní fakultu školy Lewis & Clark College v americkém Portlandu. Chtěla jsem najít způsob, jak vytvořit inscenaci v českém jazyce, aby byla srozumitelná i pro diváky, kteří česky nemluví. Inspirovaly mě příběhy tzv. dětí Nicholase Wintona, které odjely daleko od domova a hledaly, jak se s tím vypořádat. Zajímalo mě, jestli bych zvládla propojit svou cestu divadelní a pedagogickou do tvorby autorské inscenace, která by měla výchovně-vzdělávací přesah, podporovala by krajnství, interkultuní smýšlení, přinášela divákům setkání s významnou částí naší historie, a zároveň si zachovala důležitou část národní identity - svůj jazyk. Inscenaci Přes HRAnice jsem tak hrála jak pro krajany v USA, Británii, na Islandu, ve Švýcarsku a Německu, ale stejně tak pro tamní rodiny a školy.

​

Ve školním roce 2017/2018 jsem vyučovala v hodinách Českého jazyka a literatury na Gymnáziu Na Pražačce v rámci celoročního studentského projektu dějiny divadla.

 

Jako druhou inscenaci pro krajany v zahraničí jsem v roce 2018 vytvořila Něsemy vám tu novinu. O rok později pak ještě přibylo Domů /ze života Bohuslava Martinů, které jsem znovu nazkoušela v Portlandu, tentokrát společně s dětmi z českých rodin.

​

V roce 2019 jsem režírovala druhou inscenaci s technikami divadla fórum, tentokrát v Malém divadle v Českých Budějovicích. Získali jsme za ní cenu Jihočeské Thálie 2019 za divácky nejoblíbenější inscenaci Jihočeského divadla. Zkušenosti z této práce jsem pak sdílela se Sdružením D Olomouc při vytváření jejich nového prožitkového programu.

 

Od roku 2019 jsem zpět na Pedagogické fakultě, tentokrát jako učitel předmětů specializace dramatická výchova.

​

V roce 2020 jsem v rámci doktorského studia vytvořila výzkumnou inscenaci Tam, kde končí oceán, která si hledá diváky na odděleních paliativní péče v nemocnicích. Hraji ji pravidelně každý týden v nemocnici pod Petřínem nebo v Ústřední vojenské nemocnici v Praze. O rok později vzniklo její pokračování s názvem Za zobákem.

​

V roce 2022 jsem režírovala v divadle Minor novou inscenaci ve stylu divadla fórum. Jmenuje se Jsem v pohodě... a věnuje se tematice sociální izolace dětí. V souboru Geisslers Hofcomoedianten jsem s kolegyní vytvořila autorskou komedii dell`arte Dryáčnice aneb Čtyři kozy v bylinách. V listopadu proběhla v mé režii premiéra batolecího představení Eyjú pro Damúzu.

Ve stejném roce jsem několik měsíců připravovala koncept herní práce a terapie loutkou na dětském oddělení Kliniky popáleninové medicíny ve Vinohradské nemocnici v Praze.

​

Rok 2023 mi přinesl tři režie: Novou inscenaci divadla fórum v Malém divadle v Českých Budějovicích. Jmenuje se To snad nemyslíš vážně?! a zabývá se přijetím zodpovědnosti za vlastní chybu. Aktuálně pracuji na inscenaci Na každé chvilce záleží, která vzniká ve spolupráci s Nadací rodiny Vlčkových a jejím cílem je otevírat téma významu dětské paliativní péče široké věřejnosti. A současně chystám zkoušení batolecího představení Motýl, který neuměl létat s nezávislým souborem Divadlo Na Kárce.

​

Letos jsem také získala stipendium Nadace rodiny Vlčkových, které mě do následujících let postrčí trochu směrem, ve kterém můžu propojovat dosavadní zkušenosti pedagogické, divadelní a sociální, abych se připravila na práci herní specialistky v paliativní péči.

 

V červnu jsem úspěšně dokončila studium na DAMU s dizertační prací Divadlo v paliativní péči.

​